Rozhovor s členy kapely

Laďka Budilová

1) Jak často kapela zkouší?

Každý týden, pravidelně ve středu od 18 do 22 hodin. Na zkouškách je vřelá přátelská atmosféra a
vždycky jsme moc rádi, že jsme se zase sešli. Muzikantům vždy připravím něco dobrého na zub, aby
jim bylo u nás hezky.

2) Jak často a kde kapela hraje? Krom koncertů se kapela účastní také řady festivalů, podle čeho
vybíráte kdy a kam jet? Máte nějaké oblíbené místo či „akci“, kam se vždy rádi vracíte?

V loňském roce jsme měli celkem 18 vystoupení. Některé hraní předem plánujeme, někdy dostaneme
i nabídky na vystoupení. Většinou hrajeme v Praze v menších klubech, kde je úžasný styk s publikem.
Vystoupení vybíráme tak, abychom si to užili, ale současně, aby toho nebylo moc a byl čas na
zkoušení. Průměrně je tak jednou do měsíce hraní, někdy i vícekrát v měsíci. Jsme zváni i na festivaly,
vloni jsme hráli na třech s keltskou tematikou - Festiválek v Litvínově, Keltování v Netolicích a na
Lughnasadu v Nasavrkách a na festivalu Potlach u Stráníků, jehož dramaturgie je zaměřená na kapely,
které hrají většinou folk a country, ale občas tu uslyšíte i trochu jiný žánr.

Pravidelně naše kapela taky hraje u nás na dvorku nebo v soukromém klubíku, který jsme vybudovali
z klempířské dílny a jsou tu už zaběhnuté akce – venkovní Písničky na dvorku, pravidelně vždy
koncem září nebo začátkem srpna, dále Keltský festiválek – Samhain, kam zveme spřátelené kapely,
které mají rovněž rádi keltskou muziku a taky jí hrají a pak je tu akce Mikulášování, kde každým
rokem okolo Mikuláše hrají naše kamarádské kapely.

Máme hodně oblíbené místo v Jižních Čechách ve vesničce Radobytce, kde vždy na jaře hrajeme
v rockové škole a o prázdninách na Zahradní slavnosti v přírodě, kde je na obou akcích úžasné
publikum, takže při našich skladbách tančí, skáčou, křičí a zkrátka si to moc užívají. Do Radobytců
jezdíváme opravdu velice rádi a každý rok se znovu a znovu těšíme na obě akce.

Jarda Heavy Budil

1) Proč Heavy?

Proto, že kapelník Panelákových fotrů – kapely, v které kraji od r. 1985, mi tento přídomek prostě
vymyslel. Pravděpodobně proto, že jsem vyrostl na poslechu kapel jako např. The Plastic People
of Universe, Deep Purple, Uriah Heep, Pink Floyd a mnoha dalších, a jsa jimi ovlivněn, hodně se to
projevovalo na mém hudebním výrazu.

2) Bouzouki, mandola, přiblížíte nám tyto nástroje? Čím Vás okouzlily, že jste se na ně rozhodl
hrát?

Irské bouzouki, abych ho přiblížil, je nástroj tradiční v irské hudbě a dostal se do Irska tak, že Keltové
při svém putování Evropou ho dovezli z Řecka, kde se tento nástroj nazývá citern a v samotném
Irsku potom během času dostál určitých změn, jako např. původní 4 struny byly zdvojeny a oblé dno
nástroje bylo srovnáno na ploché. Tak vzniklo irské bouzouki. Tento nástroj není až tak starý, dostal
se na světlo světa přibližně v polovině minulého století a od tohoto okamžiku nedílně patří do irské
tradiční hudby a já osobně si tuto nedovedu představit bez jeho úžasného zvuku. Tím jsem odpověděl
vlastně na otázku, čím mě okouzlil, je to nádherný zvuk.

Mandola je pouze zmenšenina irského bouzouki, o 2,5 tónu vyšší a tvoří vlastně přestupní můstek
mezi bouzouki a klasickou mandolínou. Irské bouzouki se ladí jako housle, mandola se ladí jako viola.
Na bouzouki jsem samouk, jediný virtuální učitel je pan Zan Mc Leod z DVD, které jsem dostal od syna
Štěpána jako vánoční dárek. Tento nástroj je okrajový, ale v irské muzice běžný.

3) Jak jsem se dočetla, jste zakladatelem, hlavou i srdcem Městské. Kde sháníte materiál pro
kapelu? Vycházíte z nějakých zpěvníků, archivních materiálů, nahrávek, inspirují Vás přátelé
hudebníci (třeba i v zahraničí), jste i autorem textů – inspirujete se při jejich vzniku náladou
melodie nebo Vaším momentálním rozpoložením anebo se snažíte převést originální text, existuje-
li.

Jelikož od roku 2005 ostrovní hudbu poslouchám dost intenzivně, výběr repertoáru naší kapely
vychází pouze z poslechu irské i skotské tradiční hudby a následného výběru, který dle mého
názoru je nejvhodnější zrovna pro naší kapelu. Zpívané skladby se pokouším opatřit českým
textem, ale tematicky určitě se tento neshoduje s originálními verzemi, prostě píšu tak, jak to
cítím srdíčkem.
95% této hudby jsou tradicionály, a my je hrajeme svým osobitým způsobem a svou vlastní
aranží. Dost často se stává (jelikož mám tu čest mít v kapele muzikanty opravdu dobré), že
přijdou s nápadem oni sami a ten se realizuje a skladba se nacvičí. Samozřejmě, že za těch 8 let,
co Městská tento žánr hraje, jsem se seznámil osobně s velkou spoustou hudebníků hrajících tuto
hudbu, ať již z Čech nebo ze Slovenska a jejich hodně dobrá muzika mě samozřejmě inspiruje
skoro každým tónem. V současné době dost často navštěvujeme se synem Štěpánem jam
sessiony irské hudby, které probíhají na různých místech v Praze a tam máme možnost se u
jednoho stolu setkat s opravdu špičkovými hráči, mnohdy i nejlepšími, kteří v Čechách jsou. Pro
mě je to úžasné se takto díky této hudbě setkávat s opravdu kvalitními lidmi, kteří, ač tato hudba
není úplně na výsluní popularity, jí prostě hrajou, mají jí rádi a já bych chtěl být přesně jako
oni. Jinak ještě bych dodal zajímavost, že se nám asi před 2 lety na inzerát na zpěvačku přihlásil
čistokrevnej Ir, který půl roku s námi vystupoval. Pak od nás odešel, že prý je to pro něj ztráta
času (jako muzikant zase nebyl až tak nic moc), měl větší ambice.

4) Proč zrovna irská hudba, Keltové? Čím Vás zaujala/zaujali, co je Vám na ní/nich
sympatické?

V irské muzice, kterou miluju, vyhledávám a po té si vychutnávám energii, kterou jsem dříve hledal
v muzice bigbeatové a rockové. Není divu, jelikož právě rocková muzika vyrostla pouze transformací
tradiční ostrovní – keltské muziky v celosvětovém měřítku. Takže moje muzikantská cesta dopředu
je vlastně obrovské ohlídnutí se zpátky, možná až do dob, kdy se po naších luzích a hájích proháněli
bójové, regulerní to keltský kmen, který se pokoušel u nás zapustit kořeny. Určitě zbytky genetické
informace v každém z nás také dělají své a určitě mi dělá dobře u srdíčka, když hrajeme keltskou

muziku a přitom víme, že se naše země odjakživa jmenovala Bohemia.
Boiohaemum – domov bójů. Jsme prostě potomci Keltů ………
Štěpán Budil

1) Akordeon, koncertina, přiblížíte nám tyto nástroje? Jak jste se ke hře na ně dostal?

(Na penny whistle už v kapele nehraju. Nikdy mi to moc nešlo, ale bylo to potřeba a tak jsem to zkusil a
chvíli hrál s kapelou na whistle, když jiná píšťala nebyla)
Ke hře na Akordeon jsem se dostal vlastně náhodou. Rodiče mě myslím v 6 nebo 7 letech
přihlásili do hudební přípravky, která předcházela studiu nástroje. Původně jsem chtěl hrát
na kytaru jako táta Jarda Heavy níže, ale v přípravce jsme měli skvělou učitelku a já u ní chtěl
zůstat. Vyučovala akordeon a tak jsem se rozhodnul pro nástroj vlastně kvůli učitelce (p.
Jakymeczkové). Nicméně akordeon se poslední dobou snažím nahradit irskou koncertinou,
která se do keltské muziky hodí více.
Ke koncertině jsem se zase dostal tím, že jsem jí od táty dostal k vánocům roku 2009. Protože
mi ten nástroj vůbec nedával smysl (Irská Anglo koncertina má na každé straně 15 knoflíků a
je diatonická, takže každý tón hraje jiný tón na tah a tlak), ale i tak jsem se na něj naučil reel
Jackson´s Coagy, který jsem s kapelou pravidelně na vystoupeních na koncertinu hrál. Na
koncertinu jsem, ale začal pořádně hrát až v prosinci roku 2011, když se mi narodil syn Bivoj.
Manželka několikrát denně kojila, což u malých miminek trvá cca 45 minut, a protože jsem
najednou nevěděl jak tento čas využít produktivně, tak jsem se začal věnovat koncertině,
což už jsem tou dobou měl stejně dlouho v plánu. Našel jsem si učitele a začal k němu chodit
jednou měsíčně na lekce hraní. Výběr učitele nebyl těžký, protože v ČR na irskou koncertinu
umí pořádně hrát jen jeden člověk a to Tomáš Pergler. Jinak se o hru na tento nástroj snaží
V ČR pouze tolik lidí, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky.

2) V medailonku o Vás je napsáno, že jste Městskou podporoval, poslouchal a sledoval její vývoj
na dálku ze Spojeného království… kde jste všude pobýval, byla cílem Vašich cest i místa
spojená s Kelty, irskou hudbou? Kde na Vás dýchla nejkrásnější atmosféra, podělte se s námi.

Městskou jsem určitě poslouchal a podporoval dlouho před tím, než jsem s nimi začal hrát, protože
Městská je nápad, myšlenka a dítě mého táty Jardy Budila. Dokonce jsem nahrávky Městské pouštěl
i irům v Anglii a pokud mi pouze ze slušnosti nelhali, tak se jim to líbilo. To byl ale rok 2006 a Městská
hrála úplně jinak než jak je tomu nyní. Kapela byla tehdy takové miminko, které teprve zjišťuje, jaký
že ten svět vlastně je a musí si v něm najít svoje místo a pochopit ho než se v něm samo najde.
Do Anglie jsem v roce 2004 zbaběle utekl před vojnou (tehdy šla poslední várka na vojnu před
zavedením profesionální armády a já se tomu dlouho vyhýbal na to, abych se nakonec nechal odvést
J). Bydlel jsem a pracoval na různých pozicích ale vše ve středozemí (Stafford, Nottingham, Rugby,
Banbury). Vlastně jsem v té době neměl ke keltské hudbě ještě vztah, a proto jsem keltskou a irskou
hudbu tehdy ještě nevyhledával (já vůl). Vztah k této hudbě jsem si vytvořil až později ale věřím, že
nyní jsem v tom až po uši a jinou hudbu už téměř neposlouchám a nehraju. Britské ostrovy jsou celé
magické a kouzlo minulosti tam z člověka dýchá vlastně všude, nicméně na jedno místo zapomenout
nemůžu. Je to místo nedaleko Banbury (severně od Oxfordu) s názvem Rollright Stones. Je to
energetický kruh z kamenů a toto místo vyzařuje neskutečnou energii. Procházet se na podobném
místě a přemýšlet při tom jaké pohanské rituály se v něm v minulosti možná udály v člověku vyvolává
takovou zvláštní nervozitu a mravenčení. Nevím jak to vysvětlit, ale ten pocit který jsem tam zažil byl
naprosto unikátní a silný. Na toto místo bych se velmi rád vrátil a určitě to mám v plánu. Takových
kruhů je po celých britských ostrovech hodně a vidět je určitě stojí za to. Jedná se o menší verzi
Stonehenge, ale tam bývá mnoho turistů a tím to místo ztrácí pro jednotlivce svoje magično v daný
okamžik.

V roce 2011 jsme s manželkou a rodiči vyrazili do Skotska, kde jsme podle připraveného itineráře
autem objeli tolik keltských pamětihodností a míst kolik bylo jen za jeden týden možné
(k časté nevoli vyčerpaných účastníků zájezdu )
František „Ajfel“ Dvořák

1) Co znamená Ajfel?

Kdo mě někdy viděl, je mu to jasné… mohu prohlásit, že jsem nejvyšší mandolinista v Čechách.

2) Představte nám mandolínu. Proč jste si vybral právě takový hudební nástroj?

Mandolína je nástroj, jehož zvuk se mi líbil už v době, kdy jsem začínal vnímat, že něco jako hudba existuje. Vývoj mandolíny, jak ji známe teď, začíná v 16. století Itálii. Nejznámější a nejrozšířenější je tzv. NEAPOLSKÝ TYP, tělo má kapkovitý tvar, vyboulené bříško, většinou bohatě zdobenou vrchní desku, někdy také vykládaný hmatník. V roce 1902 uvádí na trh firma Gibson mandolínu typu "A", která má naprosto ploché tělo, tvaru kapky. Na nástroji byly, místo kulaté ozvučnice, dvě ozvučnice tvaru "f", což někomu může připomínat housle. Kolem roku 1923 uvádí firma Gibson další typ mandolíny, mandolínu typu-F (florentine), která už nemá symetrický tvar - na jedné straně těla má vlnku, ozvučnice je buď oválného tvaru, nebo tvaru "f". Nástroje firmy Gibson jsou legendou a většina výrobců vyrábí jejich kopie dodnes. Mezi muzikanty jsou obecně nejoblíbenější mandolíny typu "F", pro svůj jemný zvuk a příjemný tón. V Čechách se narodilo několik vynikajících hráčů na mandolínu, kteří se prosadili i ve světě. Nejznámější je pravděpodobně Radim Zenkl, vynikající hráč procházející napříč hudebními styly.
Děkujeme, že jste navštívili naše stránky © 2007
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one